Historický radioklub československý

Odborné články

Předchozí část (RJ47)

Seriál sestavil s využitím různých pramenů Franta Peřina, překlad textů z německých pramenů zajistil Miroslav Horáček. Použitá literatura bude uvedena za posledním dílem seriálu.

Montáž ležatého systému.

Překlad popisek od horního "Haltebleche" doprava po směru hodin: Plechové držáky; Systém; Profilované nosníky; Bodově přivařeno; Vyústění čerpací trubičky; Průchodky se skleněnými zátavy; Slídové opěrky systému.

Koncepce ležatého elektrodového systému vyžadovala změnu pomocných upevňovacích prvků: na rovinném kovovém dně o velké ploše byly přivařeny profilované nosníky, do nich se bodovými sváry upevnil vlastní ležatý systém. Spoje mezi systémem a kolíky patice procházely již dříve zmíněnými průchodkami ze slitiny FERNICO; ty byla vakuově utěsněny skleněnými kapkami. Jak již ukazovaly americké zkušenosti, technologie propojení systému na patici přes průchodky FERNICO se skleněnými zákapy byla velmi nákladná. To se v Německu velmi dobře vědělo, jenže přechod na cenově příznivější náhradu kovového dna skleněným lisovaným talířkem (rovněž podle amerického vzoru) byla podobně nákladná a stěží proveditelná bez složitých úprav a výměn strojového parku. Jenže TELEFUNKEN byl v té době v Německu kvazi-monopolním výrobcem, kterého podporoval a dotoval stát. Proto si mohl dovolit udržovat tuto výrobně nákladnou a povýtce obsolentní technologii potud, dokud Říše a její politika existovala jako státní útvar. Teprve poválečné konstrukce celoskleněných KE vyráběných v NDR (i jinde) jako náhrady ocelových KE prokázaly, že změna technologie znamenala podstatné snížení výrobních nákladů.

Jiným důkazem někdejšího zbytečného plýtvání výrobními náklady na FERNICO technologii u říšské TELEFUNKEN byla skutečnost, že ačkoliv se celé výrobní linky německých továren zařízené na FERNICO technologii staly po r. 1945 válečnou kořistí vítězných mocností, žádný z nových vlastníků tuto technologii nepoužil, ačkoliv k tomu měl veškeré technologické předpoklady. Později dokonce sám TELEFUNKEN dodával na trh tzv. náhrady některých ocelových KE, v provedení se skleněnými baňkami a VERTIKÁLNĚ (!) uloženým systémem (UCH11g) s paticí "T" - což bylo nejpádnějším, bohužel již pozdním, důkazem zbytečnosti někdejšího ulpívání na původní FERNICO technologii.

Z rozumného hlediska se nám dnes jistě zdají důvody tvrdošíjného setrvávání na ekonomicky nevýhodné FERNICO technologii, navíc mnoho let předtím zamítnuté jejími původci RCA a GE, naprosto pošetilé. V rozporu s tím však dobová masivní říšská propaganda vytrubovala do světa chválu na německou radiotechniku a na nový německý šlágr - ocelové elektronky. Samozřejmou součástí říšské propagandy byla prezentace amerických elektronek a americké radiotechniky v co nejhorším světle. Tak kupř. v lednu 1942 publikoval zřejmě oddaný říšský odborník-propagátor Fritz Kunze text s názvem "Americké lampy". Pamflet je "prošpikován nactiutrháním, jednoznačnou lží a záměrně zfalšovaným srovnáním" (cit. J. Roschy, čas. Funk Geschichte [FG]; 138/2001, str. 166, kap. "Propaganda-Krieg"). Souhrnně řečeno, autor tohoto protiamerického pamfletu se chytá každé maličkosti aby si mohl plivnout. V té souvislosti J. Roschy dále konstatuje, že na rozdíl od harmonické německé série ocelových KE obsahovala americká oktalová AM série také všechny běžné koncové a usměrňovací elektronky, dokonce i výkonnou 6L6, která je srovnatelná s evropskými EL5 nebo EL12. J. Roschy doplňuje, že dobová německá propaganda šířila o amerických AM koncových oktalech stěží prokazatelnou pomluvu, že údajně projevovaly silné sklony k mřížkové emisi. V nynější době máme bohužel jen nevelký prostor k úvahám - spíše dohadům - nad nepochybně zajímavým problémem, proč vývojáři TELEFUNKEN tenkrát nedoplnili běžně dodávanou harmonickou sérii síťových ocelových KE také výkonnějšími koncovými elektronkami jako EL11 nebo EL12. Můžeme se pouze domnívat, že by konstrukci systému takové výkonné elektronky bylo stěží možno provést horizontálně do "kastrůlku" typizované robustní ocelové přílbice, anebo by bylo nutno systém orientovat vertikálně, ale pak opustit onen rozměr shodný pro všechny KE v harmonické sérii. Nabízí se pravděpodobná možnost, že vzhledem k uvedeným obtížím bylo mnohem jednodušší postavit na harmonickou patici "T" klasickou skleněnou elektronku s velkou teplosměnnou plochou skleněné baňky, která zaručuje dobrý odvod provozního tepla, odpovídajícího výkonu koncovky. Ostatně - ani světoznámá koncovka 6L6 se dlouho nevyráběna v AM verzi, po odeznění přílivu nadšení z AM konstrukcí se i tato koncovka přioděla do skla a zůstala v něm i v ruské typové obměně 6P3S. Jenže pozor! - němečtí vývojáři TELEFUNKENU, to nebyla žádná béčka, zahleděná do sebe sama a nevidící si ani na špičku nosu. Oni ty koncovky v celokovovém provedení skutečně zkusili!

Sdružené NF elektronky, kde ve společné baňce funguje jak NF předzesilovač tak i NF koncový systém, byly v podstatě velmi zdařilým nápadem. Jde o známé, i když od počátku jejich tržní existence dosti obtížně dosažitelné typy ECL11-UCL11-VCL11. Mezi triodovým a tetrodovým systémem zde dochází k zesílení řádově několika tisíců, přičemž střídavé signály vstupu triody a výstupu tetrody jsou bohužel ve shodné fázi. Proto celá sdružená trioda/tetroda jeví značné sklony k zakmitávání v důsledku pozitivní zpětné vazby. Tyto elektronky potřebují proto více, než ostatní předzesilovací typy, zavést opatření k minimalizaci divokých kmitů: dokonalé stínění systémů a krátké přívodní spoje. Co může poskytnout dokonalejší stínění, nežli ocelová baňka! Jenže pod vlivem zapřísahání se strašidlem údajné mřížkové emise u amerických AM koncovek se tyto sdružené typy stále vyráběly v klasickém a pro tento případ nepříznivém provedení se skleněnou baňkou a vnitřní lisovanou "žárovkovou" nožkou. Konstrukci těchto sdružených elektronek komplikovala především snaha dodržet zásadu jednostranného umístění přívodů (neměly roubík na vrcholu baňky), přičemž střídavé žhavicí napětí (u UCL11 = 60V!) bylo vedeno souběžně s přívody vstupních a výstupních signálů poměrně dlouhými těsně vedle sebe procházejícími vodiči od bakelitové patice k lisované noze a dále k systému. Mnohé z těchto elektronek jevily neodstranitelné sklony ke zpětnovazebnímu vytí a bručení. I říšským propagandistům muselo být jasné, že sériovou produkci vyjících lamp by nikterak neustáli v rámusu rozmáchlé říšské sebechvály. TELEFUNKEN tedy měla na talíři drobky, které si musela sama a potichoučku sezobat.

Jedna ze dvou zachovaných UCL11 pokusné série.

Byly zahájeny urychlené přípravy na zavedení do výroby celokovové KE UCL11, která byla ve skleněné verzi k parazitním kmitům nejvíce ochotná. Výroba zkušební série byla zahájena pravděpodobně v dubnu 1942. Bohužel v kolekcích německých kolegů se dochovaly pouze dva kusy těchto elektronek. Pravděpodobně v důsledku válečných podmínek byl vyroben pouze malý počet kusů a vývoj byl zastaven. Po válce se k tomuto bezpochyby dobrému nápadu již nikdo nevrátil. Můžeme se domnívat, že hlavní příčinou byla již zmíněná nákladná technologie průchodek FERNICO, neboť na snímku jedné z dochovaných celokovových UCL11 zřetelně vidíme klasické provedení kovového svařovaného spodku elektronky. Poválečná výroba převzala i pro tento typ technologii lisovaného skleněného dna (viz obr. skleněných UCL11 fy LORENZ, r. 1948). Kdybychom v tomto okamžiku měli provést jednoduché shrnutí, mohli bychom říci, že celokovové elektronky byly zbytečně drahým omylem?

Celokovové elektronky se v USA (AM) i v Německu (KE) objevily jako převratný prvek v oboru vakuové techniky, aby po 10 až 15 letech zmizely ze scény stejně rychle, jako se na počátku jejich éry objevily. Vše se sběhlo podle obecně platného modelu, který pro všechny revoluční jevy v historii nabízí téměř shodná a praxí ověřená pravidla:

Zatímco Amerika dokázala ještě v období prvotní euforie souběžně vyvinout technologii skleněnou, celokovovému programu oponující, která po vystřízlivění a příslušné ekonomické rozvaze nahradila zbytečně nákladnou FERNICO technologii, Německo bylo k vyřazení této stěžejní nákladné technologie vlastně donuceno až poté, co v důsledku vítězství spojenců převzaly kontrolu nad výrobou německých typů KE odborníci vítězných států. Skleněná technologie byla pod vlivem euforické vlny nadšení ze senzační technologie kovové sice na čas odsunuta do pozadí, nakonec se opět prosadila i když v odlišné, technicky vyzrálejší podobě než před érou kovových elektronek. Válkou urychlená miniaturizace v tom nebyla jediným problémem. Snad si dokážeme představit, že i miniatury s paticí sedmikolíkovou, rimlock nebo noval by se daly vyrábět v AM (připomeňme: celokovovém) provedení. Že je to poněkud zcestná představa? Tak to vám tedy povím, že vývojáři od TELEFUNKEN v roce 1940 takovou kovovou miniauturu dokonce dokázali sestrojit!

Ocelová miniatura; základní deska se vsazenými Fernico-průchodkami. Systémový nosník slouží zároveň jako kolíčky patice.	Hotová ocelová miniatura.

V roce 1941 se v přísném utajení konaly ve firmě TELEFUNKEN pokusy s miniaturními ocelovými (celokovovými) elektronkami. Vývojáři stáli před úkolem zjistit dolní hranici rozměrů kovové baňky, které by byly spolehlivým základem sériové výroby. Byly připraveny ocelové baňky s vnějším průměrem 20 mm a výškou 30 mm a jim odpovídající základní desky s osmi symetricky rozmístěnými FERNICO průchodkami. Jimi procházelo osm molybdenových drátů - kolíků průměru 1 mm, které byly do průchodek utěsněny kapkami z molybdenového skla, podobně jako u ocelových elektronek běžné velikosti.

Porovnání velikosti mezi EF12 a RV12P200, miniaturní ocelovou elektovkou a triodou SD1A.

Rozměry ocelové baňky byly navrženy tak, aby se do ní vešel systém elektronky RV12P2000. Objevil se problém mezielektrodových kapacit a nutnosti stínění přívodu ke G1, kterou má elektronka RV vyveden na vrcholu baňky. G1 byla pro nedostatek prostoru vyvedena na kolík patice bez přídavného stínění a tím vzniklo riziko mezielektrodových zkratů. Poté byl systém RV zamítnut a pro další pokusy vybrán systém elektronky SD1A. Vnitřní kapacity ocelových miniatur samozřejmě nesouhlasily s odpovídajícími skleněnými typy. Výsledky však byly vyhodnoceny kladně a uvažovalo se, že po určitých úpravách by byla sériová výroba uskutečnitelná. Není však známo, že by tyto typy byly vyráběny sériově. Konstrukce ocelových miniatur však popřela jeden z hlavních argumentů vzniku německých ocelových kompaktů: výhodu ležatého systému s jednostrannými KRÁTKÝMI přívody. Mezitím však ani u Philipsů neusnuli na vavřínech a intenzivně řešili tento problém jinou metodou.

V roce 1934 uvedli dva největší evropští výrobci, PHILIPS a TELEFUNKEN na evropský trh elektronky s lamelovou paticí "P" a sice 4voltovou série A a sérii C se žhavicím proudem 0,2A. O dva roky později přišel PHILIPS s novou elektronkovou sérií, na které se již TELEFUNKEN nepodílel. Byla to tzv. rudá série E, která byla vybavena opět běžnou lamelovou paticí. Přívlastek dostaly elektronky podle nové barvy stínicího nástřiku: zlatou nebo stříbrnou vystřídala barva rudá. Žhavicí napětí nových elektronek 6,3 V bylo vhodné i pro použítí v autorádiích, palubní síť tehdejších automobilů měla napětí 6V. Předzesilovací elektronky pak měly žhavicí proud 0,2A, což umožnilo jejich použití v univerzálních přístrojích v kombinaci s elektronkami série C.

Díky velmi krátkému spodku z lisovaného skla byly rudé elektronky mnohem menší než řada A a C, měly také mnohem kratší přívody, vykazovaly lepší elektrické vlastnosti a ve srovnání s americkými elektronkami měly podstatně nižší žhavicí příkon. Cenově byly pádnou odpovědí na AM typy RCA a s velkou paravděpodobností byly vzorem pro americké GT elektronky, které přišly na svět v roce 1938. Protože v Německu měla na elektronky quasi-monopol TELEFUNKEN byl prodej rudé PHILIPS série z vládních míst zakázán, jinak se dodávaly na všech ostatních evropských trzích. Proto byly nazývány také "transkontinentální sérií". A TELEFUNKEN nerušeně pokračoval uvnitř německé politické blokády ve výrobě nyní již zastaralých typů série A a C. TELEFUNKEN byl v té době již nevyléčitelně nakažen "americkým kovovým virem" a umíněně věřil, že americkou technologii si udělá po svém. Usilovně pracoval na vývoji svých vlastních typů KE i za cenu toho, že po dva roky od uvedení rudé série na trh (1936-38) nemohl nabídnout něco srovnatelného.

Základní rudá série r. 1936 sestává z typů EK2, EF5, EF6, EB4, EBC3, EL2, EL3, EL5, EZ2 a EZ3. V roce 1937 přibyly EBL1, EH2, EM1, C/EM2 a EZ4, v roce 1938 dále EAB1, EBF2, EE1, EF8, EF9, EFM1, EK3, EL6 a ELL1, později k nim přibyly ještě ECH3, ECH4, ECF1 a EM4.

Charakteristiky rudých PHILIPS a německých KE jsou si velmi podobné, je tedy zřejmé, že docházelo k výměně nebo "převzetí" know-how. Protože PHILIPSOVA rudá série zde byla o dva roky dříve, je pravděpodobné, že se stala pro německé KE vzorem. Samozřejmě nikoliv konstrukčně, zde se lišily, ale svými parametry. Tak kupř. německé předzesilovací KE mají stejně jako rudé žhavicí standart 6,3V/0,2A. Německé EB11, EBC11, EBF 11, EF11, EF12, EFM11, EL11, EL12, EZ11 a EZ12 mají zcela totožné nebo velmi podobné provozní parametry jako PHILIPSOVY rudé EB4, EBC3, EBF2, EF9, EF6, EFM1, EL3, EL6, EZ2 a EZ3.

Koncem roku 1938 TELEFUNKEN nepřevzal do své harmonické série jak dřívější rudé typy před r. 1938, tj. EF2, EK3, EM1 a EF5, tak ani současně vyráběné EAB1, EBL1, EE1, EH2, EL2, EL5 a EZ4. Místo rudé VF předzesilovací EF8 (pentoda pracující jako hexoda se speciální "nulovou mřížkou" mezi stínicí a řídicí mřížkou) vyvinul TELEFUNKEN technicky odlišnou EF13 což je pentoda s brzdicí mřížkou (nebo přec jen hexoda?) a dodatečnými svazkovacími plechy. Místo dvojité pentody ELL1 vzniká dvojitá koncová trioda EDD11. Ocelová ECH11 vznikla zřejmě z triody-hexody ECH3 z roku 1938, podobně PHILIS EM4 je elektricky velmi podobná TELEFUNKEN EM11, i když EM4 má indikční kříž s dvojí citlivosti a podstatně menší průměr baňky. Navenek oba výrobci zatajovali jakoukoliv spolupráci a tvářili se tak, jakoby elektronky obou sérií vznikaly v nezávislém vývoji. Srovnání technických údajů, dat výroby a někdy také srovnání vizuální opravňují formulovat uvedené závěry.

Během válečných let se vývoj každé z obou firem ubíral vlastními cestami, především v oboru sdružených elektronek určených pro malé superhety konstruované s minimálním počtem elektronek. Tak se na přelomu let 1939/40 objevila "skleněno-kovová" předzesilovací/koncová ECL11 s její univerzální obdobou UCL11. Existující sady dovolovaly nyní osazení superhetu sadou ECH11, EBF11, ECL11 a AZ11, popř. univerzální obměnu s UCH11, UBF11, UCL11 a UY11.

S typy ECF1 a ECH4, které se objevily v tomtéž období a zcela bez pochyby s následnými novými klíčovými loktaly řady "21" vytvořil PHILIPS jinou koncepci úsporného superhetu. Jejich ECH4 (trioda/heptoda) nyní překonala triodu/hexodu TELEFUNKEN ECH11 nejen výkonem, ale univerzálností použití díky oddělené řídicí mřížce triody daleko nad rámec směšovače. V osazení superhetu ECH4-ECH4-EBL-AZ1 sice byly 4 elektronky, ale pouze 3 typy. Oddělený průběh signálu od nf předzesilovače (trioda druhé ECH4) ke koncové EBL1 byl zde (včetně demodulace) sice poněkud klikatý, ale provozně spolehlivější než u technicky nedozrálých ECL11 a UCL11, které stejně jako dřívější VCL11 jevily sklon k bručení a oscilacím.

Philipsova "klíčová" série loktal E21 a U21, která se objevila v r. 1941 přesadily již osvědčený konstrukční koncepci lamelových předchůdců do celoskleněného provedení jakožto koncepci budoucnosti. Jeden z prvních superhetů s novými klíčovými loktaly U21 byla slavná univerzální PHILETTA, přezdívaná "Komissbrott" (chléb komisárek). U nás se tyto typy osazovaly do přijímačů ještě v r. 1958 (Talisman 308-U).

V roce 1947 představila fa. PHILIPS první sérii elektronek Rimlock ("rim" = obruba, okraj; "lock" = zámek; přibližně "boční klíč") Celoskleněné miniatury měly průměr baňky 22 mm a celkovou výšku od 60 do 80 mm. Vzdor válečným omezením dokázala firma PHILIPS udržet krok se světovými trendy a nebyla pozadu za RCA, která již dříve nabídla podobné, ještě menší elektronky. V Německu se podobné elektronky Rimlock objevily ve výrobě fy VALVO teprve v letech 1949 - 1950. Kovový virus jak amerických elektronek AM tak také německých KE však stále přežíval a přizpůsoboval se nové době…

Také němečtí konstruktéři "objevili", že výroba skleněných KE namísto KE celokovových je podstatně levnější. Bohužel k těmto (ve srovnání s rekonstrukcemi elektronek RCA hodně pozdním) závěrům je donutil až režim válečných a především poválečných úspor, leč lépe pozdě, nežli vůbec… Výrobu skleněných KE významně podnítila zvýšená poptávka po náhradních elektronkách k opravám, protože nových přijímačů byl nedostatek. Původně celokovové KE dostaly náhradou za ocelový pancíř skleněnou baňku nepatrně odlišného tvaru. Jen konstrukce ležatého systému zůstala beze změny, pouze (vlastně: především!) odpadly nákladné průchodky FERNICO a těsnění přívodů patice molybdenovým sklem. Možná vás tady také napadlo: "100 let za opicemi…"?

EF12 (Erfurt, léto 1951) s odejmutou skleněnou baňkou. Pod systémem v bakelitové misce patice je vidět část skleněného dna s průchodkami.

Skleněné "ocelové" KE z produkce RFT Mühlhausen; 50. léta

Ocelové dno elektronky nahradili konečně i němečtí konstruktéři dnem z lisovaného skla. Skleněná baňka byla odstíněna metalizovaným lakem, těleso patice bylo tvaru ploché bakelitové misky s obvyklým klíčovým "T" osmikolíkem. Pro tyto skleněné náhrady můžeme nadále používat výraz, které jsme si v tomto článku již dříve zavedli: "kompaktní elektronky", tedy KE. Jejich výroba byla zahájena v r. 1947 v bývalém závodě "Telefunken-Geräte und Röhrenwerk Erfurt", v r. 1950 přeložena do obnoveného závodu v Mühlhausenu a podle údajů (J. Roschy, FG 138, H. Börner FG 119) se tyto elektronky zde vyráběly ještě hluboko do 60. let XX. století. Do r. 1950 byly baňky stříkány lakem leskle stříbřitým, od r. 1950 do r. 1953 lakem matově stříbřitým, pozdější produkce má lak tmavošedý (údaje převzaty z FG, s výhradou, že v autorově sbírce se nachází stříbřitě metalisovaná EF13 s vročením 19/57, což může být 19. týden r. 1957, viz foto zde). Svůj původ nezapřely tyto elektronky ani grafickou úpravou obalových kartonků, jak vidíme na obrázku.

Obr. FG119s115a: Text: Grafická úprava kartonových obalů elektronek v poválečném období "Erfurt". První skleněné "ocelové" KE ještě měly nápis "Telefunken", popř. s dodatkem "RöW Erf", V roce 1947-48 byl symbol Telefunkenu přetištěn nápisem "FUNKWERK ERFURT", pozdější produkce byla značena "WEB-E" nebo "WEB R-F-T". Nejpozdější značení od r. 1957 bylo stylizované logo "W". Autor (F.P.) má ve své kolekci dvě elektronky "nového" typu EF14, na baňce obou jsou pod znakem Telefunken razítka "RöW Bln.", na boku baňky zkratky "B.k.y.OO." Vše v bílé barvě. Znamená zkratka "Bln" kupř. "Berlin"?

Na výrobu skleněných KE přešla i fa LORENZ a od r. 1947 dodávala kompletní sérii U11 včetně elektronek koncové a usměrňovací. Výrobu však firma brzy ukončila ve prospěch loktalové série U21 a E21.

Grafická úprava kartonových obalů elektronek v poválečném období "Erfurt".

Původní berlínská výrobní linka na ocelové elektronky byla v důsledku poválečných změn demontována a přenesena do Ulmu. Zde se začaly v r. 1948 vyrábět rovněž skleněné náhrady ocelových KE, na rozdíl od shodných typů jiné výroby nesly elektronky z Ulmu dodatkové označení "g", kupř. UCH11g, EBF11g atd. (g = glas). Tyto elektronky měly na rozdíl od původní konstrukce vertikálně orientovaný systém. Přestože koncem 40. let představovaly všude kromě Německa moderní technický standart elektronky Rimlock a celoskleněné miniatury, TELEFUNKEN zřídil opět v rozporu s jakoukoliv logickou vývoje další velmi nákladný závod na celokovové KE a od r. 1950 vyráběl všechny zastaralé typy v původní celopancéřové úpravě!!! K tomu přidal další řadu nových typů, mj. také pro příjem VKV, jak EAA11, ECF12, EBF15, EF15, EL13, UAA11, UBF15, UCF12, UF14, UF15 a UL11. Kromě toho byla tamtéž zahájena výroba celokovové série bateriových KE řady D11. Ta sice byla vyvinuta již v r. 1940, ale za války nebyla v civilním sektoru používána. Zastaralé monopolistické myšlení fy. TELEFUNKEN mělo zřejmě velkou setrvačnost. U firmy se stále věřilo, že veškerý radiotechnický průmysl bude s nadšením tancovat tak, jak TELEFUNKEN píská. Ale kdo by chtěl osazovat nové bateriové přijímače těmito těžkými a rozměrnými "bambulemi", když v r. 1947 byly již i v Evropě k dispozici celoskleněné miniatury? Správná odpověď na tuto zdánlivě řečnickou otázku samozřejmě zní: "Jedině firma TELEFUNKEN"! Proto vlivem chybné strategie a špatného odhadu vývoje ztratila v té době firma TELEFUNKEN svou kdysi oprávněně vůdčí pozici.

Jenže každý radioamatér který stavěl své přijímače koncem 40. a v 50. letech přece věděl velmi dobře, že TELEFUNKEN měl v té době již dostatek zkušeností s výrobou malých skleněných elektronek: SD1A, RV12P2000 atd. Jenže než TELEFUNKEN pochopil, že rozjetý vlak s vítěznými celoskleněnými miniaturními elektronkami jim ujíždí, bylo pozdě. S odstupem času velmi dobře vidíme, že firma mohla bez nejmenší námahy využít v poválečné komerční elektronice svých velmi dobrých výsledků z období vývoje skleněných vojenských elektronek pro Wehrmacht. Namísto toho se všude kam se jen dalo, osazovaly tradiční "posvátné ocelové krávy". K odpovědi která z elektronek z produkce TELEFUNKEN byla tehdy "modernější" nám pomůže obrázek s rozměrovými nákresy.

Kdo to ví, odpoví, která byla "modernější"?

Zdálo by se, že ve světě ocelových KE a jejich pozdějších skleněných náhrad nelze nalézt nic překvapujícího. Nikoliv! Překvapení je možná několik! Prvním je tzv. vídeňská verze KE, kde by mohlo dojít k docela zajímavému zmatení pojmů. Vysvětleme si to: Elektronka je totiž skutečně ocelová, ale pod ocelovým "čepcem", který není evakuován, je ukryta mnohem menší skleněná baňka vlastní elektronky. Takže jak ji nazvat: "Ocelová-skleněná náhražka ocelové"? Jde o elektronky z produkce fy. TUNGSRAM s potiskem "WIEN". Podle neúplných informací byla výroba zahájena r. 1939. Bohužel ani ve spojení s rakouskými sběrateli se nezdařilo vypátrat další údaje o průběhu výroby. Starší verze je opatřena ocelovým čepcem dvojího průměru nasazeným na skleněnou vnitřní baňku a zalisovaným do bakelitového talířku patice, jak je zřetelně vidět na obrázku. Pozdější verze má ocelový čepec jednoduchý a k patici je přichycen kovovým prstencem. Povrch je opatřen černým lesklým lakem. Prohlédněte si naše obrázky a poté zkuste důkladně probrat vlastní zaprášené zásoby lamp, třeba tam takovou raritu máte a dosud jste o ní nevěděli!

KE od fy Tungsram Wien, starší verze, kovový čepec odstraněn.	KE s původním kartonem od fy Tungsram Wien, starší verse, autorova sbírka.

Pokračování v následujícím sešitě RJ49